„Hele, Tristane, slyšel jsi o tom, že velekněžce je prý jen deset?“ zeptal se Niko a bojoval se zarputile rozcuchanou čupřinou tmavých vlasů.

„Deset? To jsou kecy. Je jí čtrnáct.“ Opravil ho Tristan.

„Pořád, není to divný, že se my musíme klanět čtrnáctiletý holce?“

„Není to jen holka, je to velekněžka. A navíc jsem slyšel, že je docela hezká.“

„Hm, to je možný,“ zabručel Niko. „Ale stejně je to pořád kněžka a ty snad žijou v celibátu, ne?“

„Jo. A my prakticky taky.“ Opáčil Tristan a oba se ušklíbli.

Ozval se gong a Jižní brána se pomalu začala otevírat. Tristan se vyklonil z řady, aby viděl, ale stejně přes svoje druhy viděl jen horní část obrovského křídla brány ze světlého dřeva. Po druhém gongu se všichni znovu vrátili na místa. Jižní bránou totiž procházel velekněžčin průvod. Na úplném začátku šel ředitel akademie s vrchním cvičitelem Shakem po pravici a učitelem Simem po levici. Za nimi šla dvojice gardistů v inkoustově modrých uniformách, potom tři ženy těsně u sebe v třpytivých kobaltově modrých pláštích s širokými kápěmi.  A uprostřed průvodu neslo šest statných mužů v namodralých tunikách na ramenou nosítka, na kterých stál překrásný trůn, a na něm seděla velekněžka. Její vlastní jméno bylo Arita Sebewa, ale kvůli zachování tradic přijala jméno Ansial, což bylo misialem Modrý květ. Hodilo se to k ní.

Ansial byla půvabná, což se na členku rodiny, jejíž jméno znamená v překladu krásný, patří. Měla jemný obličej, výrazné lícní kosti a plné rty.  

Měla mléčnou pleť, pokrytou na obličeji, hrudi a rukách sítí tmavě modrých znaků, linií a spirálek. Bylo to součástí jedné z tradic, která se týkala vystupování velekněžky na veřejnosti.  Úplně původně by měly být znaky vytetované, ale chrámová rada dovolila velekněžce mírný ústupek v tom, že mohla mít znaky jen namalované. 

Vlasy měla modročerné a tak dlouhé, že dopadaly až na podlahu nosítek. Měla je spletené do tří copů. Dva měla přehozené přes ramena a třetí jí splýval po zádech. 

Šaty měla z jemné pastelově modré látky, zdobené perlami a lichotivě splývavé. Měly široké rukávy s lemy také zdobenými perlami. Na krku měla složitě splétaný perlový náhrdelník a na hlavě jí trůnila vysoká velekněžská tiára. Byla stříbrná, zdobená namodralými perlami a snad všemi myslitelnými odstíny a druhy modrých kamenů. 

Vedle nosítek šli z každé strany dva inkoustoví gardisti, za nimi další dvě ženy v kápích, zezadu střežené poslední dvojicí gardistů. 

Potom šla čtveřice kněžek v bílém s truhličkami v rukou. Průvod uzavíral sluha v šedém s velkým stříbrným gongem a paličkou v rukou.

Za procházejícím průvodem se postupně tvořila řada kadetů. Průvod došel až na okrouhlé kamenné nádvoří ve středu Akademie. Tam nosiči nosítka složili a poklekli za ně. Kněžky s truhličkami se postavily po kněžčině pravici, gardisti zaujali svá místa, učitel Sim a cvičitel Shak kněžku přivítali, pak před ní poklekli, aby získali její požehnání. Když ustoupili, přistoupil první kadet a klekl si před provizorní trůn.

_ne moc dlouho poté_

Tristan s Nikem se zastavili před nosítky, které teď byly postavené na zem uprostřed dlážděného Středního kruhu. Tristan se opatrně, ale s neskrývaným zaujetím podíval velekněžce do obličeje. Bylo jí sice čtrnáct, ale ve svém působivém odění a s pomalovanou tváří vypadala dospěle a moudře.  S vážným výrazem na ně chvíli upírala kobaltově modré oči, potom rukou pokynula, aby jeden z nich předstoupil.  Niko se toho bez váhání chopil, postoupil o dva kroky vpřed a klesl na jedno koleno.  Velekněžka mu něco tiše řekla a on odpověděl. Velekněžka natáhla ruku a Niko ji políbil. Potom pokynula mladé kněžce po své levici. Ta přistoupila, Ansial vybrala z truhličky malý lesklý předmět a s lehkým pozvednutím koutků, které se dalo považovat za úsměv, mu ho podala. Niko něco zašeptal a sklonil hlavu. Velekněžka nad jeho hlavu natáhla ruku dlaní dolů a něco zamumlala. Potom ho vyzvala, aby vstal a Niko odešel doleva za svými kamarády.

Tristan si uhladil vlasy. Ansial mu pokynula, on popošel dopředu a kleknul si. 

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se velekněžka tichým hlasem, tak, aby ji slyšel jen on.

„Tristan Sebewa-Pawa.“ Odpověděl Tristan.

Půvabným pohybem mu Ansial nastavila ruku. Tristan ji jemně uchopil za konečky prstů a lehce přitiskl rty ke spirále na jejím hřbetu ruky. To samozřejmě neměl, měl se zastavit kousek nad rukou, ale nemohl si tuhle malou rebélii odpustit. Ansial mu na to nic neřekla, jen se usmála. Byl to plnohodnotný úsměv a to v Tristanovi probudilo hroznou pýchu. Lehce se usmál na oplátku a zamrkal na ni.

Velekněžka nijak nezareagovala, nezrudla, ani se nepřestala usmívat. Pokynula kněžce a vybrala z truhličky velkou minci z bílého zlata, k níž byla přivázaná malá modrá snítka. Potom ji podala Tristanovi. Tristan ji převzal, šeptem poděkoval, přitiskl si ji na hruď a sklonil hlavu.

Ansial pronesla slova požehnání, potom ho vybídla, aby vstal. Tristan si ještě dovolil trochu drzý pohled do těch kobaltových očí, než odešel vlevo.

Niko už na něj čekal.

„Máš strašnej průšvih.“ Prohodil, když se zařadil před něj.

„Proč?“ zeptal se Tristan nevinně.

„Všimli si toho, potrestají tě za to, že jsi byl k velekněžce tak neomalený.“

„Neomalený? Byl jsem milý.“

„Moc milej na čtrnáctku v celibátu.“ Zazubil se Hrobař, který se právě vynořil za jejich zády.

„Narušuješ řadu, kámo.“ Upozornil ho Niko a kývl k mračícímu se poručíkovi, který dohlížel na jejich kus řady.

„Tady Hrobař mě v tom nechce nechat, co?“ ušklíbl se Tristan.

„Tebe nikdy,“ řekl ještě Hrobař, ale vrátil se do řady.

„Hele, teď je tam Ruka,“ poznamenal Niko.

Před kněžkou teď klečel mladý muž s tmavými vlasy po ramena, staženými dozadu koženým řemínkem. Jeho přátelé mu říkali Ruka, a to hned ze dvou důvodů. Kromě toho, že jeho ruce byly neuvěřitelně vypracované, byl i přes svou občasnou hrubost schopný se plížit tak účinně, že by dokázal zabít člověka s tím, že jediné, co by z něj dotyčný viděl, by byla ruka.

Svoji neohrabanost okamžitě předvedl. Když uchopil velekněžku za ruku, aby ji mohl políbit, učinil tak s takovou razancí, že sebou trhla dopředu. Tristan prostě musel obdivovat její sebeovládání, když ani nehnula brvou a prostě pokračovala v obřadu.

„Do hajzlu,“ ozval se Ruka, když se zařadil.

„Jo, do hajzlu.“ Pokýval Tristan s úsměvem.

„Harrai,“ Prohodil Nico v misialu.

„Pottah nu‘hih,“ dodal Hrobař za nimi možná až trochu moc hlasitě.

Velekněžce cukla hlava na stranu, když nadávku zaslechla. Byl to první cuk, který si dovolila. Přerušila obřad a pokynula učiteli Simovi. Ten k ní celý rudý přistoupil. Ona mu něco řekla a on pokrčil rameny. Ona nespokojeně zavrtěla hlavou. Sim se jí snažil něco vysvětlit, ale zvednutou rukou ho zarazila. Něco řekla, pak pohledem přejela kadety – Tristan měl pocit, že se její pohled na něm na chvíli zastavil, ale mohla si stejně dobře všimnout provinile se tvářícího Hrobaře za ním – znovu zavrtěla hlavou, rukou odehnala Sima a pokračovala v obdarovávání.

„Dva měsíce?“ zeptal se Tristan. Měl na mysli dobu, po jakou si Hrobař bude muset odpykávat trest.

„Dva roky.“ odvětil Nico.