Kapitola 6
1. 10. 2013
Po setkání s Wheelsem jsem se zkoušel učit. Čestný skautský. Nejsem sice ve skautu, ale… No prostě mě to asi u druhé kapitoly podrobně rozebírající funkci různých druhů přetlakových motorů přestalo bavit. Vypnul jsem studijní program a koukal se na filmy na svým příručním počítači až do oběda.
Laville se celou dobu neukázal. Na oběd jsem si sedl sám a pustil se do svých oblíbených plněných ptáčků. Vychutnával jsem si sýrovou náplň a snažil se nemyslet na dvojsmysly. Kolem očí mi najednou zavířily blonďaté lokýnky. Ellie si ke mně přisedla.
„Ahoj, zlato,“ řekla se soucitným výrazem.
„Ahoj, Ell.“ Odpověděl jsem.
Ušklíbla se, doufám, že tomu, že jsem tu zdrobnělinu „Ellie“ ještě zkrátil, a ne tomu, že mi právě spadla z vidličky brambora a hlasitě žuchla do omáčky. „Jak to zvládáš?“ zeptala se a pozorovala mě, jako kdyby to myslela vážně.
„Držím se,“ ujistil jsem ji a znovu se pokusil něco sníst.
Naklonila hlavu a z tašky vylovila dvě leskle červené hůlky. „To je fajn,“ řekla nakonec, zase narovnala hlavu a pustila se hůlkami do svého suši.
„Chtěla ses ujistit?“ zeptal jsem se trochu pobaveně.
Pokrčila rameny. „Chtěla jsem si k tobě sednout.“
Ta odpověď mi vyhovovala, tak jsem jedl a nepitval to.
„Jak ses dneska měl?“ zeptala se za chvíli.
Teď jsem rameny pokrčil já. „Zatím to docela šlo.“ Řekl jsem nezávazně. Chvíli jsem se upřeně díval do talíře, pak jsem se podíval na ni. „Říkal vám někdo o té inspekci? Já se to dozvěděl až dneska.“
Zářivě se na mě usmála. „Tak ty taky?“ zeptala se mě.
Vykulil jsem oči a ona se rozhihňala. Podíval jsem se jinam. „Co já taky?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na opálené nohy Janette Vixetové. Nemá punčochy, proplulo mi hlavou.
„Myslela jsem, že tobě taky řekli, že tě chtějí předvíst. Jinak bys o tom tutově nevěděl.“ Vysvětlila Ellie.
Podíval jsem se zpátky na ni. „Ne že by mě přímo chtěli předvést. Chtějí mě do výběru.“
Pokrčila rameny. „Taky možnost.“ Potom na mě mrkla. „Ale stejně, znamená to, že musíš být fakt dobrý.“
„Tebe taky?“ zeptal jsem se.
Přikývla. „Jistě. Jsem přece na Demonu.“ Odvětila, jako by ji to trochu urazilo.
„A to znamená…?“ Byl jsem zmatený.
Zasmála se a odhodila si vlasy z jídla. „Jo, ty vlastně nejsi od MBS, co?“ omluvně se po mě podívala. „Víš, zlato, my z Demona jsme rarita. Špičky. Esa. Prostě nejlepší z nejlepších.“
„Pořád to tak úplně nechápu.“
Povzdechla si. „Všichni máme něco, co z nás dělá lepší, než ostatní. Tak nás dali na jednu loď, aby vytvořili tu nejschopnější posádku.“
„Co je speciálního třeba na tobě?“ zeptal jsem se a prohlížel si ji od hlavy k patě.
Zaculila se. „Kromě toho, že jsem sexy, taky ovládám plynule dvanáct jazyků, tři jakž takž a dva jen v psané formě. Z toho umím pět různých druhů písma. Taky mám docela dobrý sluch a prý i příjemný hlas.“
„Toho je dost,“ uznal jsem. „Jaký jazyk třeba umíš?“
„Umím třeba meetush, kai-ki-noha bei-tu-ka.“ Usmála se na mě kouzelně.
„To znamená co?“ zeptal jsem se.
Předklonila se a pošeptala mi překlad do ucha. Bylo to oslovení, lichotivé, ale povahy nevhodné k šíření.
Zazubil jsem se. „Díky.“
Oplatila mi úsměv. „Jen říkám pravdu.“
Chvíli jsem nad tím, co právě řekla, přemýšlel. Hlavou mi pluly samé zábavné myšlenky, ale jsou taky tak trochu nevhodné, tak je tu nebudu rozebírat.
„Co ostatní?“ zeptal jsem se nakonec.
Znovu si povzdechla, jako kdyby to někomu musela vysvětlovat každých pět minut. Začala vypočítávat na prstech. „Russ, ten má, kromě toho, že je to matematický génius, taky fotografickou paměť. Většinu navigačních výpočtů dělá napůl z hlavy.“
Vybavilo se mi, jak jsem se ho při té simulaci zeptal na souřadnice, a on je bez zaváhání vysypal i bez počítače.
„Baker, ten umí za minutu nebo míň sestavit ostřelovačskou pušku. Tři druhy. Umí sestavovat i jiné pušky a další zbraně, ale už ne tak rychle. A má slušnou mušku.“
„Co Carell?“ zeptal jsem se.
Ne moc vesele se ušklíbla. „Když zrovna nefetuje, nebo nepije, na pohled rozezná různé druhy zbraní, někdy i série. Pozná zbraň, ze které bylo vystřeleno, podle náboje, pokud použili standardní. Má dokonalou mušku a střílí už od šesti let.“
„On fetuje?“
„Tu a tam. Ale spíš pije. To pije hodně a často. Má nějaké problémy.“ Dodala vyhýbavě.
„Co třeba Amanda?“ zeptal jsem se, abych odvedl řeč jinam.
Pochmurně se usmála. „Amanda je vždycky ten nejchytřejší člověk na palubě. Je chytřejší než Russ. Má IQ, počkej… no, kolem 170. Možná i víc.“
„Kecáš.“
„To bych si nedovolila.“
„Vypadá trochu…no, vypatlaně.“
„Ale není.“
To jsem popřít nemohl. „Takže na Demonu se sdružuje výkvět aliančního vojenství?“ prohodil jsem místo toho a začal se prát s obalem výživné tyčinky. Pokoušel jsem přijít na nějakou jinou poznámku než: Typický pro MBSáky. „Tak to je asi čest, že jsem s váma lítal. Teda alespoň při simulaci.“
Ellie ze zachichotala a vytrhla mi tyčinku z ruky. „Ty jsi ale pako,“ prohodila a roztrhla obal. Pak na mě uličnicky mrkla a půlku ukousla.
„Hej! Co to bylo?“
Podala mi tyčinku zpátky, pak se na mě pokusila s plnou pusou vypláznout jazyk, a když se jí to nepovedlo, trochu frustrovaně si podepřela bradu rukou.
Sledoval jsem ji s povytaženým obočím, dokud nedožvýkala.
„Daň z otevřeného obalu,“ řekla prostě, když konečně polkla.
Natáhl jsem k ní ruku s tyčinkou. „Nechceš ji celou?“
Předstírala rozpaky. Šlo jí to. „Mám to brát jako že mi děláte návrhy, pane Akuri?“ zeptala se roztomile.
Pokrčil jsem rameny. „Nebylo by to poprvé.“
Usmála se. „V tom případě vaši nabídku přijímám,“ řekla upjatě a znovu mi tyčinku skoro vyrvala z ruky. Ukousla si, chvíli se na mě upřeně dívala, pak polkla a dodala: „Společně s tím pozváním na skleničku dnes večer.“
S úsměvem jsem zavrtěl hlavou. „Já věděl, že za tou větou Dneska platíme my je nějaká levárna.“
Zatvářila se dotčeně a já nevěděl, jestli to hraje. „Pokud ale o mou společnost nestojíš…“ našpulila rty, „Myslím že Phil je poslední dobou trochu osamělý.“
To byla skoro podpásovka. Urazilo mě to tak, že jsem se jí ji rozhodl vrátit. A pak mě nic dostatečně zraňujícího nenapadlo. „Jsi příšerná,“ řekl jsem a napůl jsem to myslel vážně.
To jí rozzářilo obličej. Proč? Jak to mám sakra vědět? Tahle holka byla složitější než křížovky na zadní straně Šímy Šikuly*.
Ellie se předklonila, políbila mě na tvář, poděkovala mi za tyčinku a za společnost a omluvila se, že spěchá na hodinu. Kecy. Měla ještě aspoň patnáct minut. Ale nejsme stalkeři, ne? Navíc o tu holku zase tolik nestojíme.
Počkat… odkdy o sobě mluvím v množným čísle?
Nesnáším blondýnky.
_____________________________________
*Když jsem byl mrně, ten časopis jsem miloval. Teď miluju časopis Night Escort. A pokud vás to zajímá, porno je to jen napůl.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář