Kapitola 3
1. 10. 2013
Ten večer mně fakt vzali na skleničku. Amanda mi nakonec zaplatila dvě, Parker tři a dokonce i Ojašiová mi jednu koupila, protože prohrála sázku se Steelsem. Nevím, o co se vsadili, ale brzo mi došlo, že když jde o Steelse, mohlo to být cokoliv. Celej večer se kolem mě motala Ellie, hlavně potom, co odešel Baker. Ten odešel hned potom, co mu Ellie, rozladěná z jeho žárlivých poznámek, řekla, že není jeho holka a že má jít někam. Snažil jsem se ji potom nenápadně držet co nejdál od Russe a jeho úsměvu, ale jsou jako magnety nebo co a nikdy se od sebe nevzdálili na víc než metr a půl. Trochu mě překvapilo, že se mi ji nakonec stejně podařilo dostat.
Zdejchli jsme se kolem půl třetí.
Vedla mě za ruku ven z budovy do vlhkého a teplého venkovního vzduchu.
„Kam půjdem?“ zeptal jsem se.
Hladila mě po ruce, kterou jsem ji držel kolem pasu, a hrála si s vlasy. „Ke mně,“ navrhla.
„Co Ojašiová?“
Rty se jí zavlnily v kyselém výrazu. Byla fakt strašně pěkná. „Tak k tobě.“
„Mám spolubydlícího.“
Ušklíbla se a pověsila se mi na krk. „Chceš mě, nebo ne?“ zeptala se.
Opřel jsem si čelo o její. „Už jen kvůli tomu, že bych naštval Bakera.“
Dala mi pusu. Jen tak trochu, aby mě povzbudila. „Jen kvůli tomu?“
Oplatil jsem jí tu pusu. „Laville to přežije.“ Řekl jsem. Zasmála se svému malému vítězství. Vzal jsem ji za ruku a druhou vylovil z kapsy mobil.
„Co se sakra děje? Tady…“ozval se takový divný zvuk, něco mezi povzdechem a sténáním. „… tady kadet Martin Laville.“
Ellie se zasmála. To jsem mohl čekat. Martin beztak zase obšťastňuje nějakou holku.
„Ahoj Laville, tady Akuri.“
Ozvalo se holčičí hihňání. „Počkej chvíli zlato, jo?“ ozval se Martin. Po chvíli šustění se ozval zase. „Čau Akuri. Co se děje, mám tu…no, nějakou práci. Jmenuje se Rikky a moc dlouho takhle rozdováděná nevydrží.“
„Kde jsi?“
„Eh…kolej George Simpsona. Chceš se snad přidat?“
„Ani ne. Takže pokoj je volnej?“
„Pokud vím. Takže se nemám dneska večer vracet?“
„Bylo by to fajn.“
„Tak jo, pokecáme zítra, jo? Tak zatím.“
Vypnul to dřív, než jsem se stačil rozloučit.
„Takže ke mně.“ Obrátil jsem se na Ellie.
Pokrčila rameny a opřela se o mě, zatím co jsme mířili ke mně na kolej.
„Tu holku znám,“ prohodila po chvíli.
„Jakou?“ zeptal jsem se pitomě.
„Rikky. Rikky ze Simpsonovky. Je to fajn holka.“
„Martin je fajn kluk. Trochu… oblíbený, ale fajn.“
„Vydrží s ní dýl než tu jednu noc?“
„Pokud je fakt hezká, tak dvě.“
Povzdechla si. „Chudák Rikky.“
Pokrčil jsem rameny. „Myslím, že si to zatím docela užívá.“
„Zatím.“
„Martin ji rozhodně bezcitně neodkopne. S holkama to umí, ještě za rok ho bude totálně milovat, a kdyby jí kdykoliv zavolal, tak přihopká jako zajíček.“
„To zní hnusně.“
Tenhle rozhovor mě nutil často krčit rameny. „Martinovy vztahy takový většinou bývají.“
„Seznámíš mě?“ zeptala se dost náhle.
Podíval jsem se na ni. „Už teď jsi se mnou nespokojená? Počkej, až uvidíš můj pokoj.“
„Z tvýho pokoje mě zatím nejvíc zajímá postel.“ Prohlásila a přitiskla se mi k ruce.
Usmál jsem se. „Nebudu se ptát, co tě nejvíc zajímá ze mě.“
Zasmála se a prošla se mnou vrátnicí na kolej Victora Dicka.
„Ty jsi z VD, jo?“ zeptala se a prohlížela si zšeřelou chodbu.
Vedl jsem ji po schodech do prvního patra. „Hm.“
„Fakt tu prodávají drogy?“ zeptala se vzrušeně.
Rozhlédl jsem se po chodbě. „Jo. Na půdě má jeden kluk takovej malej kšeft. Prodává i levnější a tvrdší chlast. Dělá si ho v pokoji pod postelí. Teda aspoň to říká.“
„Chodíš tam?“ zeptala se s nakrčeným nosem.
„Jednou jsem tam byl. Nic moc zajímavýho. Dal mi zadara ochutnat toho svýho ovocnýho propalováku. Týden jsem chraptěl.“ Odemknul jsem pokoj a vklouzli jsme dovnitř.
Prošla chodbičkou přede mnou a skopla vysoké boty.
„Fíha.“ Prohodila a posadila se na postel.
Sundal jsem si boty a šel za ní. V pokoji byl nepředstavitelný binec, všude se válely studijní materiály a oblečení. Zahlédl jsem i pár kusů, které asi patřily nějakým holkám. Jedna stěna byla polepená plakáty, od studijních přes obrazy letounů a lodí až k pár roztomilým obrázkům z pánských časopisů.
Opřel jsem se o zárubeň dveří a sledoval, jak si Ellie rozepíná blůzu od černé kadetské uniformy.
Pod blůzou měla upnuté tílko bez rukávů. Probírala se materiály a oblečením na posteli.
„Ta je Martinova,“ upozornil jsem ji.
Ušklíbla se a shodila většinu nepořádku na zem. Potom se položila na záda, zvedla jednu nohu a prohlížela si ji. „Vadí to?“
Šel jsem k ní a vzal ji za kotník. „Mě ne.“
Zacukala nohou, vyprostila se a potom se posadila. Posadil jsem se vedle ní. Začala mi pomáhat z uniformy. Posadila se mi na klín a zápasila s knoflíky. Když mi sundala i tričko, položil jsem se na záda a pak se překulil na ni. Hihňala se jako šílená. A co se dělo pak, to si fakt nepamatuju. Takže to nemůžu napsat. Fakt mám okno, přísahám!